Sebepoškozování - úleva od psychických problémů?
Sebepoškozování je agresivní chování člověka, které je nasměrované proti němu samotnému. Pro sebepoškozování je charakteristické, že se toto sebezraňující chování opakuje, je návykové. Ve společnosti se o něm ví a mluví velmi málo, s tímto problémem se však potýká mnoho osob, především dospívajících.
Nejčastější formy sebepoškozování
- řezání
- škrábání
- kousání
- pálení se
- típání cigaret či sirek do ruk atd.
- rytí do ran nebo jizev (nenechat rány zhojit)
- propichování kůže (např. jehlami, bodání se)
- pojídání velkého množství prášků
- bodání kružítkem
- spalování kůže tělovým sprejem
Příčiny sebepoškozování
Nejrizikovějšími faktory jsou vážná traumata zanechávající hlubokou stopu v dětské duši:
- sexuální zneužívání
- znásilnění
- tělesné týrání a zanedbávání
- citová deprivace
- dětská samota a pocit, že s problémy, se kterými se děti setkávají, jim nemá kdo pomoci
- odloučení od rodičů
- alkoholismus
Pro většinu lidí je důležitým momentem vzniklá bolest, která přehluší bolest psychickou. Fyzická bolest je něco hmatatelného, co člověk může vlastní vůlí ovládnout, na rozdíl od bolesti psychické. Při pocítění bolesti začne mozek produkovat endorfiny, a tak z člověka spadne stres a úzkost. Sebepoškozování je vlastně úleva od psychických problémů - když se člověk pořeže či si jinak ublíží, fyzická bolest přehluší bolest psychickou.
Jak sebepoškozování zabránit
Pokud zjistíte, že si vaše dítě ubližuje, kontaktujte bez váhání psychologa. S dospívajícím dítětem můžete mluvit jako s dospělou osobou. Před tím, než povedete rozhovor na téma sebepoškozování, připravte se na to, že se nedozvíte nic příjemného a problémy dítěte budou nejspíš větší, než jste čekali. Nereagujte hystericky nebo výbušně, pokud nechcete, aby k vám dítě ztratilo důvěru. Vyhněte se jakémukoliv obviňování – to by bylo nejspíš totéž, jako byste řekli »Pořezej se!«. Sebepoškozování je, stejně jako pokus o sebevraždu, volání o pomoc a dítě, které ubližuje samo sobě, rozhodně potřebuje při odvykání dohled odborníka a pochopení rodiny.
Prevence je možná!
Lepší než řešit důsledky určitého negativního chování a jednání, je takzvaná prevence, neboli způsob předcházení těmto negativním jevům:
1. Preventivně působí osvěta, respektive odtabuizování tématu. S dospívajícími je třeba na toto téma diskutovat.
2. Je potřeba podporovat a rozvíjet otevřenou komunikaci v rodině, schopnost mluvit o svých pocitech, umět je vyjadřovat, ventilovat a vybít, pokud jsou nepříjemné a negativní (třeba sportem, křikem, rozcupováním papíru).
3. Je třeba naučit se přistupovat k problémům čelem a konstruktivně (nikoliv sebedestruktivně) je řešit.
4. Dospívající by se měli naučit bránit si svoje hranice a uvědomovat si, co ještě chtějí a co již ne.
Setkali jste se ve svém okolí s touto poruchou?

Komentáře (10)
jsem stoho venku už 12let.říznutí mi pomáhalo zmizení stresu i napětí a zmatků života.Cítila jsem se mrtvá.Až při tekoucí krve o říznutí žiletkou mi teplo v žilách ulevovalo a cítila jsem jakoby slast.Dnes ve 41 letech mi se z krve dělá nevolno asi jsem se toho kdysi nabažila.Také následky psychiatrie a nic pořád byla apatie.Jsem ráda že jsem čistá a je to droga a vyhráno nemáme nikdy.Musíme být silnější v těle něž nutkání .
Na tento článek můžu napsat jenom todle ... KECY KECY KECY ... Ja začala asi ve 2-3 třídě .. začalo to kousáním prohlubováním zaďerům do kreve .. rodedranými kustkami na rukou od kružítka.... skončilo to u žiletky .. teď mužu hrdě napsat, že tři roky nic, přestala jsem naprosto sama bez ňákého dozoru, spíš bych řekla, že kdybych chodila k ňákému psychoušovi tak by to bylo ještě horší, protože bych byla naštvana, že se to vůbec někdo dozveděl a že si myslí že mám ňáké psychické problémy ... a příčiny které jsou tady napsané ? ehm ani jedna, která je tady napsaná mám fakt super rodiče (jasně, že někdy mě štvou) vždycky se mi věnovali mohla a můžu se jim se vším svěřit a ňáké zanedbání, zněužití, znásilnění vůbec nic ... ráda si přečtu ňáký článek o tomto tématu, ale todle mi příjde opravdu vtipné
Ahoj. No já jsem "čistá" 4 roky a nemyslím si, že to je dost. Pořád mám na to chuť a v podstatě sama sebe nenávidím za to , že si to upírám. Taky jsem s tím přestala sama, bez cizí pomoci. Ale den co den na to myslím a nejvíc mě deptá představa, že ten chtíč nikdy neskončí. Copak na to budu myslet i v důchodu? Tím chci jen říct, že ikdyž jsi bez toho vydržela 3 roky podle mě to není dost na to aby sis mohla říct, že to máš za sebou. Ale každopádně blahopřeju...ať ti to vydrží. :)
Ahoj, píši bakalářkou práci o sebepoškozvání a chtěla jsem vás požádat o pomoc. Píši o tom z toho důvodu, že jsem si tím sama prošla a myslím, že informovanost společnosti je stále malá a tyto lidi odsuzují a nedokáží jim pomoci. Pokud by jste mi chtěli pomoc určitě neváhejte a napište mi na email babs.s@seznam.cz, opravdu vám budu moc vděčná za spolupráci.
Pokud si chce někdo popovídat o tomhle tématu,můžete mi napsat na můj e-mail.
A na jaký e mail? žádný jsi neuvedla.
netýká se jen dospělych...já se řezala i ve 35 letech
Ano, můžu potvrdit, není to jen záležitost puberťáků, taky jsem se řezala v dospělosti (v dětství vůbec ne).
Ale připadala jsem si trochu retardovaně a hodně jsem se za to styděla. Hlavně právě kvůli svému věku.
Když jsem se pořezala poprvé, cítila jsem se jako sedmém nebi - ulevilo se mi, cítila jsem se jako podnapilá. Od té doby pociťuji při každém pořezání krásu, oddech. Momentálně se snažím abstinovat, ale i přes to musím pořád myslet na řezání, krev a úlevu. Nevím, kdy se znovu dostanu do těžké deprese a znovu se říznu. Ale lidi, uvědomte si, že každá jizva vám vaše sebepoškozování bude připomínat a stanete se na něm závislí, proto NEZAČÍNEJTE!
Sama jsem si prokousávala ruce do krve, vždy když došlo k nějakému vyhraněnému konfliktu mezi mnou a partnerem. Poprvé asi v jednadvaceti, naposled (snad) v osmadvaceti. Naštěstí mě nenapadlo použít nějakej nástroj, ale jsem důkazem toho, že se to netýká jenom dospívajících.