Když nepoznáváte tváře známých lidí
Tato neschopnost zapamatovat si obličeje se odborně nazývá prosopagnosie. Neformálněji bývá označována též jako obličejová slepota či vizuální hluch. Lidé tímto trpící nepoznávají obličeje lidí, byť s nimi mohou být v každodenním kontaktu. Je pro ně obtížné popsat rysy svých rodičů či poznat sám sebe na skupinové fotografii.
Neurologové zatím nevědí přesně, co je podstatou poruchy. Předpokladem je, že nemoc je způsobena geneticky a jedná se tedy o dědičnou záležitost. Prosopagnosie může být též následkem úrazu, u někoho se objevuje od dětství. V tomto případě je důležité nemoc včas rozpoznat a zabránit mylnému zařazení jedince např. mezi děti s autismem.
Nemoc není tak neobvyklá, jak se dříve předpokládalo. Dle statistik v nějaké podobě postihuje každého padesátého člověka. Její forma se však může v mnohém odlišovat. Někdo si zapamatuje lidi, které denně vídá a má jen obtíže s těmi, se kterými není tak často v kontaktu. Jiní mají obtíže i při poznání členů své rodiny i s identifikací vlastní tváře.
Lidé s touto poruchou se obvykle snaží volit si jiné poznávací znamení než obličej. Poznat lidi mohou podle chůze, účesu, hlasu, oblečení či šperků. Dále volí způsoby maskování této vlastní nevýhody. Vyhýbají se místům, kde je riziko, že by nečekaně mohli někoho známého potkat, po pozdravu se automaticky chovají přátelsky či mají naučené mluvení „o ničem", kterým vyplňují čas do doby, než z rozhovoru poznají, s kým vlastně mluví.
Je zřejmé, že však může nastat mnoho situací, při nichž se vyskytují problémy. Při prvním setkání s člověkem, kterého má jedinec znát pouze z fotky, může dojít k nedorozumění. Lidé si např. po prvním rande nemusí vybavit obličej potenciálního partnera či v práci může dojít k trapným situacím v kontaktu s kolegy z jiného oddělení. Také je těžké sledovat filmy, v nichž jsou všichni herci podobně oblečeni - pokud se např. jedná o prostředí jedné firmy či pokud jsou ve filmu podstatné převleky.
Tato nemoc tak může u okolí vyvolat mnoho mylných dojmů. Pokud jedinec nepozdraví na ulici známého, může působit, že je namyšlený. Jedinci tímto trpící tak bývají vystaveni mnoha nepříjemným situacím. Může dojít ke ztrátě přátel či k nutné změně zaměstnání za takové, při němž není nevyhnutelné setkávání se s lidmi. Při této nemoci je na místě objevit si vlastní triky, které vám mohou při zapamatování si tváří pomoci. Může jít např. o nalepení fotografií blízkých lidí na zeď a jejich časté prohlížení či nalezení určitého poznávacího znamení při prvním setkání.
Slyšeli jste již dříve o této poruše? Dovedete si život s ní představit?
Komentáře (3)
Moje babička byla čilá a veselá až do svých 70 let, potom začala zapomínat...chovala se divně..bydlela s námi, vařila jsem jí, nesla oběd až do pokoje a ona během 5 minut mi přinesla prázdný talíř, že jsem jí nic nedala. Koukla jsem od ní z okna, a mezi růžema se válely knedlíky...prostě to vyhodila ven..jindy zase říkala, že mám hezkou holčičku i když jsem jí 100x říkala, že to kluk...pak se dostala do nemocnice - nepoznala mě, jen řekla - tebe si nějak pamatuju, na tebe jsem šila...a mojí maminky, co stála vedle mě se ptala, kdo to je? Nevím, zda ji potkala tahle nemoc nebo to byla skleroza ...vlastně nás vůbec nepoznala...
Já teda mám taky problém s tím, že nepoznávám lidi, který mě potkávaj, ale je to spíš tím, že když jdu, tak přemýšlím o milionech věcí najednou a když mě někdo pozdraví, vůbec nevím, kdo to byl a tak. Ale s tímhle se to určitě nedá srovnat, to je jasný. Vůbec jsem neměl ponětí, že existuje takováhle nějaká nemoc a je mi jasný, že žít s ní není žádná sradna. Přeju všem, který ta nemoc postihla, hodně síly a dobrých lidí kolem sebe.
Já jsem o ni teda nikdy neslyšela a musí to být docela mazec, protože s poznáváním lidí mám opravdu velké problémy. Pokud někoho nevidím delší dobu, opravdu dlouho mi trvá než ho zařadím. U některých lidí si dokonce nejsem schopna vzpomenout vůbec, ale tak špatně jako popisujete na tom zas nejsem.